7 divů ,,Starého" Světa I.

27. listopadu 2008 v 20:25 | Sheily |  About the wOrLd!!!
1. z divů-Egyptské Pyramidy

V Egyptě se vyvinula jedna z nejstarších civilizací na planetě. Již od 14. tis. př.n.l. Egypťané obdělávali největší oázu na Zemi, břehy Nilu a jeho deltu. Původně se území dělilo na více státních celků, které později splynuly ve dvě říše - Horní Egypt a Dolní Egypt. Legendární panovník Menej kolem roku 3200 př.n.l. Egypt sjednotil a založil tak říši, která prakticky existovala po více než tři následující tisíciletí. Egyptské náboženství kladlo hlavní důraz na posmrtný život, a proto byly důležitými objekty v zemi hrobky.
Faraonova se zpočátku od ostatních lišila jen velikostí. Panovník byl pohřbíván do podzemních prostor, nad kterými se jako náhrobek tyčila mastaba, tj. nízký komolý jehlan na obdélném půdorysu. Tento jednoduchý tvar se později stával složitějším díky bohatě členěnému půdorysu s mnoha výklenky, chodbami a místnostmi.

Okolo roku 2700 př.n.l. byl egyptským faraonem Džoser, nejvýznamnější člen II. dynastie. Ten ovládl celý Sinaj. Jeho velkým pomocníkem mu byl vezír Imhotep. Vezír byl po faraonovi nejdůležitější muž v zemi. Tomuto mimořádně nadanému a schopnému člověku zadal Džoser ještě jeden úkol - postavit pro něj věčné obydlí na plošině Sakkára na levém břehu Nilu. Imhotep, mimo jiné geniální architekt, se úkolu zmocnil, a výsledkem byla první pyramida. Samotná hrobka se nacházela v podzemí, v jámě 7x7 metrů a 28 metrů hluboké. Byla obklopena mnoha dalšími místnostmi propojenými štolami. Na obložení použil Imhotep bílý vápenec. Nadzemní a tudíž jedinou viditelnou část hrobky tvořila mastaba vysoká 8 metrů. Tu však Imhotep na východní straně zvětšil tím, že pod ní připojil další příkop. Celou stavbu obehnal mohutnými hradbami o délce 1600 metrů zdobenými 14 falešnými dvěřmi. Tyto hradby byly vysoké 10 metrů; zakrývaly tudíž pohled na mastabu. Proto ji Imhotep zvýšil tím, že na ni přidal dalších pět na sebe položených stupňů, každý o něco menší než předcházející. Výsledná pyramida, která ještě neměla hladké stěny a tudíž vzhled, jaký mají pyramidy pozdější, byla vysoká 60 metrů. Obklopovalo ji množstí dalších menších budov, chrámů atd.
První skutečnou pyramidu s hladkými stěnami si nechal zbudovat faraon Snofrev v Médúmu, dvacet kilomerů od Sakkáry. Byla silnicí spojena s druhou, menší, zřejmě pro jeho manželku. v Dášúru na jih od Sakkáry si nechal postavit dvě další, 100 metrů vysoké pyramidy. Od této doby se pyramida ve tvaru jehlanu stala nejoblíbenějším typem hrobky faraonů. Používala se po celou Starou říši (2778-2260 př.n.l.) a také v období Střední říše (2160-1785), kdy ale už většinou nedosahovaly rozměrů starších pyramid. Kromě nich se používaly, hlavně v období od Nové říše až do konce dějin starověkého Egypta, skalní hrobky.

Nejznámější oblastí je Gíza, město na levém břehu Nilu, které je známé svým komplexem pyramid: Cheopsovy, Chefrenovy a Mykerinovy ze 4. dynastie (okolo 2500 př.n.l.). Cheopsova pyramida je vůbec největší egyptskou pyramidou, její rozměry jsou 230x230 metrů a výška 146 metrů. Všechny pyramidy měly složitý systém chodeb a mnoho místností; ústřední byla ta s faraonovým tělem. Faraon býval vybavován mnoha cennými věcmi a proto se pyramidy stávaly často terčem zlodějů - mnoho jich bylo vyloupeno už za existence starověkého Egypta, další později...


Nejproslulejším objevem je zřejmě otevření Tutanchamonovy hrobky roku 1922. Byla téměř neporušená a bylo v ní nalezeno neuvěřitelné množství cenností. Otázkou je, jestli to byla obvyklá výbava faraona, který navíc zemřel mlád a nemohl se tedy těšit velké úctě spojené s mnoha slavnými skutky jako ostatní, a nebo jestli jej na cestu těmito poklady vybavili vděční kněží Amonovi, jehož kult zavedl po celém Egyptě, a jejichž moc se tedy výrazně zvýšila.
Egyptské pyramidy jsou jediným divem světa, který se dochoval do dnešních dnů. Splnilo se tak přání, se kterým je faraoni nechávali stavět, a sice aby si vybudovali věčné obydlí.


2. z divů-Semiramidiny visuté zahrady

Mezopotámie, záplavová oblast mezi řekami Tigris a Eufrat, byla původně rozdrobena na mnoho městských států. Postupně se vyčlenily dva nejsilnější, a z těch vznikly dvě říše - asyrská a babylónská. Ty prožívaly střídavá období rozmachu a úpadku a vzájemně se pohlcovaly a opět obnovovaly. V 9. stol. př.n.l. se rozvíjela novoasyrská říše, která si podmanila celou Mezopotámii a část okolních zemí. O životě Šammuramat (u klasických autorů pořečtěně Semírámis) se dochovalo mnoho legend. Byla mimo jiné pokládána za dceru syrské bohyně Darkety, kterou si pro její krásu a chytrost vzal asyrský úředník Onnes. Asyrskému králi Šamšiadadu V. (vládl 823 - 810 př.n.l.) se manželka jeho podřízeného zalíbila a vzal si ji. Po jeho smrti se Semírámis chopila vlády a šest let vládla jako regentka za svého nezletilého syna. Během nich vedla prý vojska až do Indie a Baktrie, kde ale prohrála rozhodující bitvu. Historické legendy královně vyčítají nemorálnost a zhýralý život, měla prý dokonce usilovat o život svého syna. Ať už k němu došlo či nikoli, pokus se evidentně nezdařil, neboť její syn Adadnárárí III. na asyrský trůn skutečně nastoupil a vládl do roku 783 př.n.l. Podle legend se poté Semírámis dobrovolně vzdala trůnu a odebrala se zpět k bohům.
Královna Semírámis za své vlády nechala v Ekbatanu (hl. město Médie) i v Babylóně vystavět několik honosných staveb, např. velký chrám. s jejím jménem jsou také spojovány visuté zahrady v Babylónu (na východním břehu Eufratu, asi 50 km jižně od dnešního Bagdádu), které jsou považovány za jeden ze sedmi divů světa. Je však také možné, že byly zbudovány babylónským králem Nabuchadnezzarem II. kolem přelomu 6. a 5. stol. př.n.l. pro potěchu své manželky či konkubíny dovezené z Médie. Tato teorie se v současnosti jeví pravděpodobnější. Protože Babylón byl mimo oblast zájmu starověkých Řeků, jsou zprávy o nich značně nejisté a často se rozcházejí. Přijímá se, že do Řecka povědomí o těchto zahradách přišlo s navrátivšími se vojáky Alexandra Velikého, kteří vyprávěli své zážitky z dlouhého tažení. To však není ta nejjistější cesta jak šířit informace.

Zachovaly se popisy některých řeckých autorů. Podle nich měly zahrady čtvercový půdorys a skládaly se z klenutých teras vyvýšených jedna nad druhou umístěných na krychlových podpěrách. Ty byly duté a vyplněné hlínou, aby na terasách bylo možno pěstovat i ty největší stromy. Sloupy, podpěry i terasy byly vybudovány z pálených cihel a asfaltu (v Mezopotámii byl nedostatek kamene, proto s většina staveb stavěla z pálených cihel, které zde mají svůj původ). Na nejvyšší terasu se dalo vystoupit po schodišti, po jehož jedné straně byl umístěn stroj na čerpání vody z Eufratu do zahrad, který ustavičně poháněli lidskou silou otroci k tomu určení. Proudy vody vyvěraly z vyvýšeného zroje a stékaly dolů skloněnými kanály. Tato voda zavodňovala celé zahrady a díky tomu byla tráva i koruny stromů stále svěže zelené. To vše se odehrávalo nad hlavami diváků. Není jasné, jaké byly rozměry zahrad. Podle některých pramenů asi 130x130 metrů a na výšku kolem 27 metrů. Někteří tvrdí, že výška byla stejná jako městské hradby. Ty byly údajně přes 100 metrů vysoké...
Mnozí archeologové se věnují výzkumu tamější lokality a pokoušejí se nalézt Semiramidiny zahrady. Německý archeolog Robert Koldewey začal s výzkumem roku 1899. Nělezl mnoho objektů, o kterých se řečtí historikové zmiňují. Podle těch byly v Babylóně dvě stavby vybudované z kamene - severní stěna severní pevnosti a visuté zahrady. Severní pevnost byla objevena, a obsahovala kámen. To dokazuje, že přinejmenším některé informace byly pravdivé. Později bylo nalezeno něco, co bylo označeno za zbytky zahrad. Měly sice jen 30x50 metrů, což je méně, než udávali řečtí spisovatelé, ale rozměry jsou to stále impozantní. Jiní badatelé však tvrdí, že tato lokalita je příliš daleko od Eufratu, aby to skutečně mohly být proslulé Semiramidiny zahrady. Jasno v této záležitosti dodnes není.

3. z divů-Atremidin chrám v Efesu

Do Řecka kolem přelomu 2. a 1. tisíciletí př.n.l. přišly kmeny Iónů a Acháiů. Jak postupně vzrůstal počet obyvatel, došlo došlo k přelidnění a tyto kmeny začaly kolonizovat egejské ostrovy a pobřeží Malé Asie. Iónové se usadili mimo jiné i na středním pobřeží Malé Asie. Tady kolem roku 1000 př.n.l. založili město, jež nazvali Efesos (dnešní Efes v Turecku, jižně od Izmiru). Řecká města si střežila svou nezávislost, ale pokaždé se jim to nepodařilo.

Efesos se stal významným obchodním přístavem a také střediskem kultu bohyně Artemidy, který převzal ještě z předřeckého období. Artemis byla nemanželskou dcerou Dia a bohyně Létó a sestrou Appolóna; byla panenskou bohyní přírody, bohyní lovu a zároveň bohyní svateb a plodnosti. Bývá zobrazována jako lovkyně s lukem v ruce v doprovodu lesních nymf a zvěře, hlavně jelena. Této bohyni tedy Efesané již kolem roku 800 př.n.l. zbudovali chrám. Ten byl několikrát přestavěn; nakonec jej zničili Lýdové, když kolem roku 550 př.n.l. město dobyli. Lýdský král Croeses však velkoryse sponzoroval výstavbu nového, který bude považován ze jeden ze sedmi divů světa; během několika let poté lýdská říše zanikla, když se pokusila uzmout Persii část území - sama se stala částí Persie.

Chrám byl zbudován na starém kultovním místě v polovině 6. stol. př.n.l. v iónském slohu. Stavitelé pocházeli jednak z Kréty (Chersifrón a Metagénés) a jednak z ostrova Samos (Theodoros); na vzniku chrámu se podíleli řemeslníci z celé Asie. Půdorys chrámu byl pravoúhlý, jak bylo tehdy zvykem, a měl rozměry 115x55 metrů. Na rozdíl od jiných staveb svého druhu byl však zbudován z mramoru. Střešní konstrukci se zdobeným průčelím shlížejícím na prostorné nádvoří před chrámem podpíralo 127 iónských sloupů, z nichž každý byl 18 metrů vysoký. Sloupy byly pravidelně rozmístěny po celém chrámu, kromě vnitřní celly neboli příbytku bohyně. Chrám ukrýval mnoho uměleckých děl, včetně čtyř starých bronzových soch Amazonek, které byly dílem nejlepších sochařů té doby: Feidas, Polycleitus, Kresilas, Fradmon. Nejdůležitější objekt se ale nacházel uvnitř celly - socha samotné bohyně, o které nemáme jedinou dochovanou zmíňku; neexistuje nicméně důvod pochybovat, že tam skutečně stála. Chrám sloužil kromě náboženských potřeb také jako obchodní centrum; navštěvovali je také obchodníci, turisté, umělci a králové, kteří si zajišťovali přízeň bohyně štědrými dary; nalezena byla například soška Artemidy celá ze zlata, náhrdelníky či šperky až z Persie či Indie.
Roku 356 př.n.l. byl chrám zničen požárem, který vypukl údajně té noci, kdy se narodil Alexandr Makedonský (21.srpna - řecký historik Plútarchos píše, že "bohyně byla příliš zaneprázdněna péčí o narození Alexandra, než aby seslala pomoc ohroženému chrámu"). K činu se při mučení přiznal jinak neznámý Hérostratos, který jako motiv uvedl nepřekonatelnou touhu učinit své jméno nesmrtelným. Obyvatelé Efesu se proto rozhodli jeho jméno nikdy nevyslovovat a chrám co nejrychleji obnovit. Tak se skutečně stalo za dvacet let, a to po dobytí Malé Asie Alexandrem Velikým, který na obnovu chrámu též přispěl. Na přestavbu chrámu dohlížel sochař Skopás, který pracoval také na mausoleu v Halikarnassu. Nový chrám měl základnu o rozměrech asi 130x80 metrů, kterou obklopovaly mramorové schody. Poté se Efesos stal jedním ze středisek římské provincie Asia. Když sem zavítal svatý Pavel, zanechal nám informaci, že v 1. stol. n.l. byl chrám zdoben pozlacenými sloupy a stříbrnými soškami.
Chrám byl znovu zničen, tentokráte Góty roku 262 n.l. Efesané opět odhlasovali jeho obnovu, ale ve čtvrtém století našeho letopočtu již bylo oficiálním náboženstvím celé římské říše křesťanství a chrám ztratil svou náboženskou funkci. Roku 401 byl pak chrám naposledy zničen. Efesos byl později opuštěn a chrám za tureckého panství dále chátral. Když na místo roku 1100 přijeli křižáci a místních se vyptávali na chrám, ti jen zmateně kroutili hlavou. o žádném chrámu nic nevědí.

Do dnešních dnů se zachovaly jen fragmentární zbytky. Až roku 1863 byl Britským muzeem vyslán John Turtle Wood, aby chrám nalezl. Avšak nevěděl, kde ho má hledat. Nakonec roku 1869 zbytky chrámu skutečně odkryl. Vše co se nalezlo se dodnes nachází v Britském muzeu. Proběhly také pokusy chrám obnovit, ale znovu vztyčen byl nakonec jen 1 sloup, aby připomínal, že zde stál jeden ze sedmi divů světa. I přes to, že detailní popisy nám umožňují udělat si celkovou představu o vzhledu chrámu, nikdy se nedozvíme, jakou nádherou se mohl Efesos pyšnit. Hlavní krásy chrámu totiž spočívaly v architektonických a uměleckých detailech, které už zůstanou navždy neznámé.

4. z divů-Feidiv Zeus v Olympii

Kolem roku 1600 byl západořeckými kmeny osídlen Peloponnésos. Tyto kmeny s sebou přinesly také kult olympských bohů. Olympia v Élidě na severozápadu Peloponnésu (s horou Olymp má společné pouze jméno, je od něj vzdálena téměř 300 km) byla starým myskénským kultovním střediskem, od 9. stol. př.n.l. se pak stala kultovním střediskem řeckým. Brzy na to se stala dějištěm pravidelných sportovních klání, Olympijských her (první se podle řecké tradice konaly roku 776 př.n.l.). Hlavní kultovní objekty se nacházely ve čtyřhranném obezděném okrsku zvaném Altis. Bylo to několik chrámů starších božstev a věštírna. Počátek Diova kultu nelze přesně určit, nové olympské náboženství se prosazovalo postupně, a Zeus byl uctíván souběžně s mnohými staršími božstvy.
Zeus byl otcem všech bohů i lidí. Byl tedy řeckým nejvyšším bohem, považovaným za hromovládce, boha počasí a vegetace, ochránce rodiny a města. v kultovním okrsku Altis mu byl později vybudován chrám. Diův chrám byl navrhnut architektem Libonem a dokončen kolem poloviny 5 stol.př.n.l. Zachovaly se z něj sochy štítů a metopy nad vchodem (12 činů Hérakleových). To nejdůležitější se však nezachovalo: socha samotného Dia, považovaná za jeden ze sedmi divů světa.

Jejím autorem je Feidás, slavný řecký sochař. Narodil se kolem roku 500 př.n.l. Vytvořil mimo jiné votivní bronzové sousoší na paměť vítězství Řeků nad Peršany u Marathonu, za Periklea vedl práce na Akropoli, kde sám zhotovil dvě sochy Athény, a dále navrhl architektonickou plastiku Parthenonu, pro který vytvořil chrýselefantinovou kultovní sochu Athény. Roku 460 byl však odsouzen do vyhnanství a uchýlil se do Olympie. Zde se svými spolupracovníky vytvořil pro Diův chrám chrýselefantinovou kultovní sochu Dia.
Byla vyrobena ze slonoviny a zlata a na výšku měřila 13 metrů (tedy jako čtyřpatrová budova). Pracovalo se podle postupu vynalezeného Feidiem o mnoho let dříve, který umožňoval stavět takto mohutné sochy. Spočíval v použití dřevěné konstrukce,na kterou byl umístěn kov a slonovina jako vnější plášť sochy. Podstavec sochy měřil zhruba 6,5 metrů na šířku a byl vysoký asi metr. Protože socha byla tak vysoká, jsou popisovány častěji trůn a Diovy nohy, než celý objekt. Trůn byl zdoben zlatem, drahokamy, ebenem a slonovinou. Nohy trůnu byly zdobeny sfingami a okřídlenými figuramy bohyně Niké. Scénu dále doplňovaly sošky řeckých bohů a mýtických postav. Samotný Zeus držel v levé ruce vladařské žezlo vykládané všemi druhy kovu s orlem, který na něm seděl; v pravé ruce pak sochu bohyně Niké (bohyně vítězství). Jeho sandály i oděv, který je zdoben řezbami zvířat a lilií, byly ze zlata. Na hlavě měl vytesán věnec z olivových ratolestí. Socha byla příležitostně zdobena různými dary od vladařů a důležitých osob (např. vlněným závěsem od syrského krále Antiocha IV.).

Když byla socha hotova, téměř zaplnila celý chrám. Přestože Zeus seděl, jeho hlava se téměř dotýkala stropu. Vznikal proto dojem, že kdyby se vládce bohů rozhodl postavit, celý chrám by rozbořil. Byla dokonce odkryta Feidova dílna, ve které vyráběl jednotlivé kusy, s doklady materiálů a technologií, které používal. Socha hrála důležitou roli také při zahájení Olympijských her, kdy třetí den po novoluní kněží obětovali právě před ní.
Ve druhém století př.n.l. byly na soše vykonány nutné opravy. Římský císař Caligula (pravděpodobně zešílel, myslel si, že je bůh) se v první polovině 1. stol. n.l. pokusil sochu převést do Říma, aby měl svého kolegu blíže. Nepovedlo se mu to, neboť konstrukce vystavěná k tomuto účelu se zřítila. Vícekrát se o to již nepokusil, byl včas zavražděn. Roku 393 n.l. byly olympijské hry římským císařem Theodosiem I. zakázány jako pohanský rituál (státním náboženstvím již bylo křesťanství) a chrám bylo přikázáno zavřít.
V pátém století byl chrám poničen požárem, a zbytek dokonala zemětřesení, sesuvy půdy a záplavy, kterými byla Olympia zasažna, a která zničila i zbývající stavby v okrsku. Socha Dia byla bohatými Řeky převezena do paláce v Konstantinopoli, ale zde byla roku 462 n.l. zničena taktéž požárem.
Bylo vyrobeno několik kopií sochy, ale žádná z nich se do dnešních dnů nedochovala. Proto se o skutečné podobě sochy můžeme pouze dohadovat. Na místě chrámu jsou dnes pouze rozvaliny a několik vyvrácených sloupů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám libí nový design blogu???

Moc se ti to povedlo, jen tak dál! 34.7% (42)
Jo, líbí se mi.... 12.4% (15)
Mohla si to uděat i líp... 12.4% (15)
Snesu to... 12.4% (15)
Hnus! 28.1% (34)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama