7 divů ,,Starého" Světa II.

27. listopadu 2008 v 20:38 | Sheily |  About the wOrLd!!!
5. z divů-Mausoleum v halikarnassu

Perská říše, která se v té době rozkládala od západního pobřeží Turecka po Indii, se dělila na správní jednotky - satrapie. v jejich čele stál satrapa. Jednou z těchto satrapií byla Kárie; kárijským satrapou v letech 377-353 byl Mausólos. v této době se perští místodržící vzepřeli perskému králi, jímž byl Artaxerxes II. Formálně zůstali ve svém postavení satrapů, prakticky se však stali vládci samostatných států; Mausólos se k povstání přidal a ve spojenectví s okolními řeckými státy založil na jihozápadě Malé Asie Kárii s hlavním městem Halikarnássos (dnešní turecké Bodrum, v současnosti jsou to však již jen rozvaliny). Mausólos tedy vedl téměř samostatnou politiku a pro svou satrapii získával další území.
Protože pocházel z místního lidu, mluvil řecky a vyznával řecké demokratické tradice. Podél pobřeží založil mnoho měst podle řeckého vzoru. Ve svém sídle v Halikarnássu také rozvinul rozsáhlou stavební činnost. Mimo jiné pravděpodobně již za svého života začal se stavbou monumentální hrobky jako odkazu pozdějším obyvatelům státu na velkého zakladatele. Hrobka byla postavena podle vzoru hrobu perského krále Kýra II. a patřila k nějvýraznějším památkám Mausólovy rezidence. Byla to první stavba v řeckém stylu, která byla dvoupatrová. Architekty byli Sartyros a Pytheos. Jako základního kamene bylo použito mramoru.
Se stavbou se pravděpodobně začalo kolem roku 362 př.n.l.
Hrobka byla vztyčena na kopci tyčícím se nad městem. Celá stavba byla na uzavřeném nádvoří. Ve středu nádvoří byla kamenná plošina, na které stál náhrobek samotný. K vrcholu plošiny vedlo schodiště ohraničené kamennými lvy. Podél vnější zdi byly sochy bohů a bohyň. Na každém rohu strážily hrobku kamenní válečníci na hřbetech koní. Ve středu plošiny se zase nacházel samotný náhrobek. Stavba zbudovaná převážně z mramoru a ve tvaru čtverce se zdvíhala, zužovala a tvořila asi 20 metrů z 45 metrů výšky celého mausolea. Tato část byla pokryta třemi reliéfy. Jeden z nich ukazoval např. boj Řeků s Amazonkami, kmenem válečnic. Nejdelší z nic měřil 117 metrů. Na vrcholu této části náhrobku bylo 36 štíhlých iónských sloupů, devět na každé straně, vysokých 12 metrů. Mezi každými dvěma sloupy stála socha. Za sloupy byl pevný blok materiálu, který nesl tíhu masivní střechy. Střecha vysoká 7 metrů byla ve tvaru stupňovité pyramidy, která byla tvořena 24 stupni zdiva. Na jejím vrcholu byl poslední výtvor sochařů vysoký celkem 6 metrů: velká qudriga, neboli vůz se čtyřspřežím. Čtyři impozantní koně táhli vůz, ve kterém jela znázornění Mausola a Artemisie.

Mausólos zemřel v roce 353, ještě předtím, než byla hrobka hotova. Artemísia, Mausólova sestra a manželka, se po jeho smrti sama ujala vlády nad satrapií. Povolala z Řecka nejlepší stavitele a sochaře té doby a nechala manželovu hrobku dokončit. Byl mezi nimi i Scopas, který dohlížel na přestavbu Artemidina chrámu v Effesu. Kromě něho se na výzdobě podíleli další slavní sochaři Bryaxis, Leochares či Timotheus (každý z nich měl přidělenou jednu stranu čtvercové plošiny) a stovky dalších umělců a řemeslníků. Celá nádhera mausolea nespočívá jen v jeho vzhledu, ale hlavně v jeho výzdobě; bylo plné soch v životní a nadživotní velikost zobrazujících hlavně lidi, koně, lvy a jiná zvířata. Nebylo tedy zasvěceno řeckým bohům. Podle jedné verze byla stavba dokončena hned následujícího roku.
Druhá verze, podle antického historika Plinia, tvrdí, že mausoleum začala stavět až Artemísia, a to po smrti svého bratra-manžela, na jeho památku. Protože však sama přežila svého manžela jen o dva roky, nebylo mausoleum dostaveno ani za jejího života. Řemeslníci a umělci se poté rozhodli zůstat a stavbu dokončit i bez zadavatelky, neboť soudili, že bude "pomníkem jednak jejich vlastní slávy, a jednak sochařského umění obecně".
Nejpravděpodobnější se jeví kombinace obou těchto teorií, tedy že mausoleum bylo skutečně rozestaveno za života Mausóla, pokračovala v něm Artemísia, dostavěno bylo až rok po její smrti, tedy tři roky po smrti Mausóla.

Artemísia a Mausolós každopádně ze čtyřspřeží shlíželi na své město ještě mnoho století. Je jisté, že mausoleum bylo neporušeno, když celá oblast padla do rukou Alexandra Velikého (334 př.n.l.) i po útocích pirátů v letech 62 a 58 př.n.l. Tyčilo se nad městem po zhruba 17 století; pak série zemětřesení poškodila sloupy a poslala quadrigu na pouť k zemi. Roku 1404 n.l. byl už patrný pouze základ mausolea. Křižáci, kteří okolí obývali od 13. století, používali kameny na své vlastní stavby, roku 1522 pak byli tureckými útoky přinuceni zbudovat v Halikarnassu hrad; použili na to zbylé kameny z mausolea. V té době skupina rytířů prozkoumala to jediné, co ze stavby zbylo, to je samotnou hrobku, a objevili místnost plnou pokladů. Protože už bylo pozdě otevřít hrob, rozhodli se vrátit se násleujícího dne. Ráno však zjistili, že hrob byl vyplundrován; za viníky byli označeni místní vesničané, pravděpodobně se však bohatství zmocnili křižáci.
Roku 1846 byl britským muzeem vyslán archeolog Charles Thomas Newton, který po namáhavých výzkumech odkryl to, co z hrobu zbylo, a díky němu lze dnes nalézt v Britském muzeu např. části reliéfu, sochy Mausóla a Artemísie, rozbité kolo od quadrigy atd.
Od doby Říma se pojmem mausoleum (z latiny, v řečtině mausóleion) obecně označuje monumentální architektonický náhrobek pro uložení ostatků významných osobností.

6. z divů-Rhodský kolos

Ostrov Rhodos byl osídlen již v mínojském období. Když Dórové přišli do Řecka, usadili se mimo jiné také na tomto ostrovu. Vznikly na něm tři městské státy: Ialysos, Kamiros a Lindos. Roku 408 př.n.l. se spojily a vytvořily jednotný státní celek. Po smrti Alexandra Makedonského se jeho říše rozpadla na tři nejdůležitější státní celky, v jejichž čele stáli Alexandrovi rádcové a vojevůdci: Egypt, říši Achaimenovců a Makedonii; tyto státy spolu neustále soupeřily. Na přelomu 4. a 3. stol. př.n.l. byl makedonským králem Demétrios I. Ten Rhodos roku 305 př.n.l. oblehl. Rhodésané měli velmi vřelé obchodní styky s Egyptem, se kterým měli uzavřenu i spojeneckou smlouvu. Egyptský král Ptolemaios I. Sotér vyslal na pomoc své jednotky. S jeho přispěním se pak ostrov ubránil (mírová smlouva byla podepsána následujícího roku) a obyvatelé se rozhodli na památku této události vystavět obrovskou sochu boha Hélia, známou jako kolos rhodský. Prostředky na to získali prodejem válečné kořisti.
Hélios byl řeckým bohem slunce, který den co den objíždí ve voze taženém čtyřspřežím nebeskou klenbu. Byl uctíván po celém Řecku, především však na Rhodu. Oblíben byl také jako výtvarný námět, zejména pro sochaře.
Socha, která byla považována za jeden ze sedmi divů světa, byla dílem rhodského sochaře Charéta z Lindu (žáka Lysippa, který zbudoval sochu Dia). Byla vztyčena u vjezdu do rhodského přístavu Mandraki. Dlouho se věřilo, ža stála před vjezdem, rozkročena, aby pod ní mohly projíždět lodě. Vzhledem k výšce sochy a šířce vjezdu do přístavu je tato možnost nepravděpodobná; navíc by při svém zřícení zatarasila vjezd pod ní; to se nestalo. Novější studie předpokládají, že stála buď na východním vlnolamu nebo dále ve vnitrozemí.
Uvnitř bylo několik mramorových sloupů, které byly hlavní podpěrou. Na ně byla připevněna železná konstrukce a na tu vnější plášť z bronzových plátů. Vytvářet se musela kvůli své velikosti po částech. Její výška byla okolo 33 metrů. Podle dochovaných zpráv byly tyto části do výše zvedány pomocí zemních náspů, které byly později opět odstraněny, a tam spojovány dohromady. Až byla socha vztyčena, byla pokryta pláty bronzu. Obličej Hélia a jeho koruna se sedmi paprsky byly pozlaceny. Dokončena byla roku 282 př.n.l. (podle některých pramenů roku 290 př.n.l.) Autor označil své dílo nápisem "Kolos, na nějž hledíš, vysoký osmdesát loktů, vytvořil kdysi Chárés, rodák z Lindu."
Rhodský kolos
Všeobecně se věří, že Chárés se dokončení svého díla nedožil. Podle jedné verze byla socha už skoro hotová, když ho kdosi upozornil na malou vadu v konstrukci a on si vzal život. Podle druhé měla být socha původně poloviční; městští předáci pak rozhodli o zdvojnásobení její velikosti, a Chárés si tedy nechal zdvojnásobit finanční prostředky, které na stavbu dostal. Zapomněl ovšem, že zdvojnásobení výšky bude mít za následek 80x vyšší náklady. Dostal se do krachu a spáchal sebevraždu. Není však žádného důkazu pro to, že by jedna z nich byla pravdivá.
Za 56 let od vztyčení kolosu, tedy roku 226 př.n.l., udeřilo na Rhodu velké zemětřesení. Město bylo těžce poškozeno a kolos nevydržel ve svém nejslabším místě - v kolenou. Plinius starší o něm prohlásil, že "i když leží, je divem" a že "palec sochy muselo společně obejmout několik lidí". Egyptský král Ptolemaios III. Eurgetes se okamžitě nabídl, že uhradí všechny náklady na opravu; po konzultaci s chrámem byla však jeho nabídka odmítnuta. Věštci znovuvztyčení kolosu zakázali. Po téměř další tisíciletí ležel kolos v troskách. Roku 654 n.l. Rhodos obsadili Arabové. Rozebrali zbytky sochy a prodali je obchodníkovi ze Sýrie. Části sochy prý musely být do Sýrie dopraveny na zádech 900 velbloudů.
Kolos rhodský byl stejně velký jako Socha svobody v New Yorku; Socha svobody má však vyšší podstavec a vztyčenou paži, proto se při srovnání jeví mnohem vyšší.

7. z divů-Maják na ostrově Faros

Alexandrie byla založena jako přístavní město v nilské deltě roku 332-331 př.n.l. Alexandrem Velikým, který Egypt tehdy dobyl a prohlásil se za faraona. Po jeho smrti se Alexandrie stala sídelním městem Ptolemaiovců, kteří se vlády v Egyptě zmocnili. Díky jejich štědré podpoře kultury se brzy stala kulturním a vědeckým centrem helénistického světa. Byla zde mimo jiné zbudována velká alexandrijská knihovna, která prý obsahovala všechno vědění tehdejšího světa, múseion (dům múz) a mnoho dalších staveb. Kromě toho bylo město také největším hospodářským střediskem východu; v alexandrijském přístavu vládl čilý obchodní ruch. a právě před vjezdem do přístavu, na ostrůvku Faros, byl zbudován maják, považovaný za jeden ze sedmi divů světa.
Celý projekt byl navrhnut a započat Ptolemaiem Sotérem, ale dokončen byl až za vlády jeho syna Ptolemaia Filadelfa. Architektem byl Sostratu, ale podrobné propočty pro stavbu a její doplňky byly provedeny v alexandrijské knihovně. Dílo bylo zasvěceno Ptolemaiovi Sotérovi a jeho ženě Berenice. Protože maják zanikl ze všech šesti nedochovaných divů světa nejpozději, máme o něm poměrně přesné informace. Skládal se ze tří částí: dolní čtvercová, 55,9 metrů vysoká, prostřední osmihranná se stranou dlouhou 18,3 metrů a 27,45 metrů vysoká, a konečně horní kulatá část o výšce 7,3 metrů. Celková výška majáku včetně základny bya okolo 117 metrů asi 40-ti patrový mrakodrap). Vnitřní válcovitá dutá část byla používána jako šachta na zvedání paliva potřebného na oheň. Vrcholek stavby původně zdobila socha Poseidóna, vládce moří. Maják v noci naváděl lodě do alexandrijského přístavu pomocí ohně, který na jeho vrcholku hořel, a ve dne využíval odrazu paprsků slunečního světla od obřího zrcadla.
Maják plnil svou funkci po mnoho staletí; když byl Egypt učiněn římskou provincií, hospodářský význam Alexandrie se nezmenšil, spíše naopak. Až dobytím Egypta Turky v roce 640 její důležitost výrazně klesla. Turci, kteří neměli žádné vazby se Středomořím, přesunuli své sídelní město dále do vnitrozemí (do Cairo). Když se zřítilo zrcadlo, nevrátili jej na původní místo. Roku 956 zasáhlo Alexandrii zemětřesení, které na majáku způsobilo menší poškození. Roku 1166 navštívil maják arabský cestovatel Abou-Haggag Al-Andaloussi, který nám zanechal mimo jiné popis použitý výše. v letech 1303 a 1323 udeřila na Alexandrii další dvě zemětřesení, která na majáku zanechla výrazné stopy. Od té doby se již nedalo do ruin vstoupit ani se vůbec dostat ke vchodu. Roku 1480 pak vládce Egypta Qaitbay rozhodl postavit pevnost na místě bývalého majáku a použil na to kamene právě z něho.
Maják na ostrově Faru (byl dokonce na některých římských mincích) sloužil jako model pro mnoho dalších majáků po celém Středomoří. Mnoho jazyků (italština, španělština, francouzština,...) má pro maják výraz velmi podobný slovu "Faros".

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 UZ UZ | Web | 26. února 2018 v 15:09 | Reagovat

Báje říká, že řecký ostrov Rhodos se objevil z moře. Stráž nad ním držel bůh Poseidon a po něm jeho dcera Rhodé, kterou měl s nymfou Halií. Rhodos je největším ostrovem souostroví Dodekanés. Ostrované jej nazývají Ostrov věčného slunce. Rhodos se totiž může pyšnit až 330 slunečními dny do roka. Na stráních místních vrcholů se pěstuje známá vinná réva, ze které místní dělají skvělá vína. Ostrov je v současnosti velice kosmopolitní, vedle Řeků tu žije značný počet přistěhovalců. Při pobřeží Rhodu se rozprostírají rozlehlé písčité i oblázkové pláže, jež jsou střídány malebnými zátokami. Na nejjižnějším výběžku poloostrova Prasonisi leží na písečné úžině ráj surferů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama